Stromy kvetou, slunko svítí, jaro je v plném rozpuku a alergici se mohou pomátnout. Ideální chvíle pro nějaký ten VANDR.

Naše kroky tentokrát směřovaly do Strážiště, malé vesničky poblíž Mnichova Hradiště, odkud to bylo jen pár kilometrů k místu, na kterém se bude konat náš letošní tábor. Samozřejmě bylo hlavním cílem výpravy toto místo obhlédnout. Avšak nejdříve bylo třeba se dostat na samotné místo výpravy. Jelikož spojení do Strážiště je opravdu bídné, mohli jsme si o vlaku nechat leda tak zdát. Autobus se nabízel jako jediné řešení a to ještě jenom do Vápna, odkud se pak muselo jít těch necelých pět kilometrů pěšky.

Vedení mělo vše skvěle promyšlené. Dva vozy, Martinova Škodovka a Honzův Polymer, se okolo čtvrt na šest sejdou na autobusovém nádraží. Tam vezmou co nejvíce batohů a případně dětí, aby se do autobusu spolu s běžnými cestujícími co nejlépe vešly. Avšak stalo se, co nikdo nečekal. Čerstvě opravený polymer zkolaboval. Lépe řečeno ani nenastartoval. Honza, zcela zoufalý ze vzniklé situace, volal před pátou hodinou Medvědovi, zda by ho nějak nezachránil. Medvěd, maje naštěstí zrovna čas, sedl bleskurychle za volant, Honza na tramvaj, a sešli se na nádraží.

Tam se nakonec opravdu pobraly batohy i děti, kdo se nevešel, byl naskládán do autobusu a jelo se. Medvěd odvezl věci spolu s několika lidmi, převzal klíče i chatu a vydal se zase zpět domů. Čekaly ho jeho vlastní povinnosti. Děti pak společně s Honzou a Martinem dorazily na chatu přibližně kolem osmé.

Jako první přišlo na řadu rozřazování do družin. A pustili se do programu. Večerní úkolová hra po vesnici proběhla poměrně dobře, úkoly splnili všichni. Mezitím dorazil ještě Kozel, který se okamžitě zapojil, aby zabavil skupinu, která zrovna neběhala po vesnici, ani s další nehrála hru „Uhádni, kde je mince“.

Jelikož se sešlo hodně dětí, což bylo vzhledem k velikosti domu víc než dobře, byly skupiny tentokrát čtyři, majíce každá šest členů. Ne všichni se však znali. Proto jsme jako další společnou aktivitu zapojili seznamovací hru „Jmenuji se a na pustý ostrov si vezmu“, v níž se skrýval určitý chyták. Každý si mohl vzít pouze věc, jež splňovala určitou podmínku. Někdo na to přišel, někdo ne. Některým to vrtá hlavou do dnes.

Aby si své hlavy trochu zchladili, nastoupilo klasické Městečko Palermo. Není nad to sledovat, jak mafiáni a teroristé postupně vyvražďují nevinné občany. Ti se však tentokrát ubránili! Na Vandru ve Strážišti vyhráli ti dobří!

V sobotu nás čekal již zmíněný výlet na místo letního tábořiště. Vyráželo se okolo desáté, směr údolí Zábrdky, kde měla být první zastávka na opékání buřtů. Ty se tam však musely nejdříve nějak dostat. To měl na starosti Kozel se svou motorkou. Cesta, kterou zvolil, však byla značně více „off-roadová“, než čekal. Dorazil proto s jistým zpoždění, lehce ohnutými řidítky a o jedno zrcátko chudší. Když předal buřty hladové skupině, přišel čas přemýšlet, jak se dostane zpět. Varianty byly tyto: A) Zpátky skrze bahno a kaluže, riskuje další nehodu. B) Přes dřevěnou lávku nad říčkou, která ovšem sotva unesla dva dospělé lidi. C) Strmou pěšinou, která by byla ideální, kdyby ji nepřehrazoval padlý strom. D) Někudy úplně jinudy.

Ani jedno se nezdálo tak úplně sjízdné. Po několika marných pokusech o překonání stromu nezbylo než hledat zcela jinou cestu. To se naštěstí povedlo a Kozel tak bez další újmy dorazil zpět na chatu k Honzovi, který stále věnoval veškerý čas vaření. Děti se s Maštusem, Martinem a Danem vydaly dál. Aby jim nebylo příliš velké vedro, sundaly botky a šly chvíli potokem. Pro mnohé velký zážitek! A aby měly vodu stále na blízku, dostaly za úkol na další zastávce u pramene naplnit lahve vodou libovolným způsobem. Lahve však stály několik metrů od pramene a děti neměly k dispozici nic jiného, než vlastní ruce.

V další části cesty je čekalo překvapení. Jak potvrdili i starší, mihl se kolem nich jakýsi zvláštní voják v uniformě, helmě a plynové masce. Kdo koho vyděsil více prý nebylo jasné, avšak voják na rozdíl od dětí zase urychleně zmizel v lese. Chvíli se diskutovalo, zda to nemohl být hráč paintballu či airsoftu. Zmíněný voják však nedisponoval žádnou zbraní. Ani jeho stará plynová maska nebyla úplně běžnou součástí těchto her. Nabízela se tedy varianta, že se jednalo o jednoho ze zapomenutých vojáků z nedalekého vojenského prostoru Ralsko, kteří se tu údajně ještě stále potulují. O těch však kolují pouze mýty.

Bez dalších incidentů dorazila skupina na místo tábořiště a dala echo na základnu, aby jim dovezli naplánovaný oběd. Honza s Martinem naložili buřtguláš, sedli do vozu a vyrazili. Pauzu při čekání na ně uvítali prakticky všichni, jsouce zmoženi pochodem.

Ten je ale ještě čekal. Museli se dostat zpět. Šlo se částečně údolím Mohelky, částečně po silnici. Dorazilo se zpět na základnu okolo šesté. Aby byl čas se trochu zotavit, pokračovalo se dál až před devátou. Všichni tento čas využili po svém. Někdo aktivně, někdo k odpočinku.

V devět začal další program, týkající se právě nedalekého vojenského prostoru a historek, které kolem něj kolují. Co kdybych vám řekl, že zbourají vaší vesnici kvůli raketové základně? A co kdyby tam chtěli nechat jen tři domy? Která povolání jsou tak důležitá, aby v těch domech mohli zůstat? O tom byla další diskuzní hra, probíhající za tmy, nad několika svíčkami.

Pro odlehčení atmosféry přišla vzápětí druhá část večeře, Honzovo vyhlášené knedlo-vepřo-zelo. Čas byl sice pozdní, ale jelikož program byl naplánován až do noci, ničemu to nevadilo.

Aby si děti vyzkoušely, jak to může někdy fungovat v takové armádě, následovala hra „Chaos“. Každý dostal lísteček se dvěma úkoly, které měl po zaznění signálu plnit. Někdo jiný však dostal lísteček s protichůdnými úkoly. Například rozsviť světla/zhasni světla, či vynes židle ven/nanos židle dovnitř. Jakmile tedy zazněl signál, vypukl chaos. Každý se snažil plnit úkoly, jak nejlépe mohl, navzdory ostatním. Sem tam se někdo tulil ke zdi, zpíval na stole či tančil v prostředku místnosti. Vtipných situací vznikalo každou chvíli víc než dost. Pokud jste na ně tedy zrovna viděli, jak se neustále rozsvěcelo a zhasínalo.

Vrcholem večera byla hra „Maršál a Špion“, jež se hrála za tmy v lese. Hned po příchodu na místo nás všechny vyděsila jakási zvláštní postava, pohybující se po místě, kde jsme měli v plánu hrát. Těžko říct, kdo to byl. Děti v tom stále viděly vojáka podobného tomu z odpoledne. Prý měl opět i plynovou masku, helmu a uniformu. Jestli jim to věřit nebo ne, toť otázka. Postava nakonec zmizela ve tmě, takže se mohlo přejít zpět k naplánované hře.

Nejdříve hrála každá družina sama za sebe. Dobré, ale ne moc napínavé. Až když se spojily dvě a dvě proti sobě, začala být hra opravdu zajímavá. Skýtalo to mnohem víc možností k taktizování i k nečekaným situacím. Jelikož však válečným obětem na vojenském hřbitově začínala být zima, ukončili jsme hru předčasně s nerozhodným výsledkem.

Už během hry tvrdily děti, že ona děsivá postava vojáka se tam někde stále pohybuje a že ji viděly. Moc jsme jim to nevěřili, abych pravdu řekl. Kdo by tomu také věřil, že? Zmínky o stalkerech v této oblasti jsou prostě jen povídačky. Jenže, jakmile jsme vyšli zpět na silnici, byl jsem přinucen změnit názor. Postava vypadala přesně tak, jak ji děti popsaly, a nepříjemně se přibližovala. Přišel čas dát se na ústup. Po tomto mém povelu se všichni, jako jeden muž, dali do běhu směrem k základně. Doběhli tam udýchaní, oči navrch hlavy. Kdo to byl? Co tam dělal? Mohl nám ublížit? Byl to někdo z vedoucích? Který, když jsou všichni tady? A proč jsou i vedoucí vyděšení? To byly otázky, které padaly nejčastěji. Jak to vlastně bylo, zůstalo záhadou.

Hlavně, že na základnu dorazili všichni a nikomu se nic nestalo. A snad příjemné zážitky přebijí ve vzpomínkách ty děsivé. Protože i když si někteří mysleli, že je vyděsí máloco, strach se objevil v očích prakticky všem. Hrát noční hru v lese, kde se pohybuje neznámá osoba, byl i pro starší poměrně tvrdý oříšek.

Celkově však večer dopadl dobře, což je hlavní. To se ostatně dá říci i o celém Vandru! Neděle byla klasicky ve znamení úklidu a přesunu, tedy se nic zásadního nedělo. Všichni dorazili domů v pořádku, s břichem plným výborného jídla a hlavou nabitou zážitky. Přesně tak, jak to má být! A snad i na dalších výpravách. Takže na viděnou při příštím VANDRU!