Jak dobře využít podzimní prázdniny? Rozhodně ne pouhým sezením doma. To je jasné snad každému VANDRákovi. Přesně proto jsme se sebrali a již tradičně se vydali na podzimní výpravu do ještě tradičnějších Sedmihorek. NA místo, které sice dobře známe, ale jak se ukázalo, má nám stále co nového nabídnout.

Někdo měl prázdniny celý týden, někdo nikoli. Abychom všem dopřáli alespoň den volna a umožnili jim zúčastnit se výpravy, rozhodli jsme se jet od čtvrtečního dopoledne do nedělního odpoledne. A jak se rozhodlo, tak se stalo.

Ve čtvrtek před desátou jsme se sešli u nádraží, naložili všechny batohy na vozejk a poslali hlavní skupinu vlakem do Turnova. Abychom měli cestu na chatu tentokrát trochu pestřejší, začínala pěší pouť už v tomto městečku na březích Jizery. Děti  byly již ve vlaku rozděleny na tři družiny pod vedením Vojty, Lukáše a tentokrát i Lenky. Po příjezdu pak každý z nich obdržel seznam otázek týkajících se Turnova, jež měli co nejrychleji zjistit. Otázky typu: „Kolik mám obyvatel?“ nebo „Jaká řeka mnou protéká?“ je sice možné zjistit na internetu, nicméně „V kterém supermarketu je i maso-uzeniny Dvořák?“, to už se tam hledá těžko.

Po splnění těchto úkolů se všichni dostavili k druhé tamní vlakové zastávce Turnov – Město, odkud každá družina vyrážela jinou trasou směrem na Sedmihorky.

 Ne všem se tato trasa podařila dodržet, takže bylo možno sem tam pozorovat, jak ta či ona družina přichází k chatě z přesně opačného směru, se slovy: „My jsme to tam nějak minuli, tak jsme to prostě střihly jinudy.“

Nicméně dorazili všichni. Po příchodu je čekalo zabydlování, vlastní oběd a postarání se o dřevo a další věci okolo provozu chaty. Dalším programem potom byly Vlajky. Ne však klasické, nýbrž otočené. Družiny si tedy neměly vlajky bránit, ale měly se naopak bránit vlajkám. Všichni začínali se třemi a bylo za úkol se jich zbavit odnesením do hradu spoluhráče, aniž by vás jejich obránci chytli. Jelikož se nám během hry pomalu setmělo (s čímž se tentokrát počítalo), změnila se postupně tato „akční běhačka“ v „noční plížičku“, přičemž každá základna byla opratřena svítícími tyčinkami, aby byla její pozice i v setmělém lese viditelná.

Po akci jsme se společně vrátili do chaty, kde si děti jako další hru zvolili Obhajoby. Jedna skupina si tak vymyslela alibi k vykonstruovanému příběhu a zbylé dvě měli odhalit, kdo z nich je vrah. Jelikož se většina výpovědí jevila jako dosti pochybná, nedoporučoval bych žádnémuz z nich dávat se dráhu zločinu, pač by je beztak hned ze všeho usvědčili. Odpověď: „Máte vodu?“, jež zazněla snad po každé druhé otázce, nám ale zůstane v hlavě ještě hodně dlouho. Stejně jako psík s černými packami od dehtu.

To nám vydrželo až do večeře, k níž bylo první teplé jídlo – Milánské špagety. Po nich měly být družiny zasvěceny do příběhu, týkajícího se legendy o pokladu na Rabštejně. Kdysi dávno tam sedláci prý vynesli ze země poklad, avšak jeden z nich tam kouzlem usnul a probral se až po roce. Bohatství mu jeho druhové sice vrátili, jenže dlouhý spánek jako by z něj vysál všechen život. Chvíli po svém probuzení se tedy odebral na věčnost. Rozhodl se však svůj poklad před tím ukrýt v lesích Českého Ráje.

A přesně po něm měly děti pátrat. Aby věděly kde, musely nejdříve získat potřebné indície. Ty onen sedlák skryl do několika textů a veršovánek, jež byly rozmístěny v blízkém okolí chaty na stromech. Texty bylo nutno si zapamatovat, pak, pro zdržení, vypočítat v chatě početní příklad a až po té zapamatované verše zapsat. Nic lehkého. Obzvlášť vznikne-li dojem, že je nutno si dané texty zapamatovat vždy celé, nikoli pouze po částech. Tento téměř nemožný úkol, navíc ve spojení s početním příkladem, znechutil hru mnohým účastníkům ještě dříve, než se do ní mohli zkusit řádně opřít.

Tak se po dlouhé době stalo, že většina z nich se na to vykašlala a texty si začali prostě přepisovat. Při prvním zjištění tohoto podvodu se nesouhlas vedení málem svezl pouze po jedné skupině, avšak při pozdějším dotazování se k tomu přiznaly více jak tři čtvrtiny osazenstva. Důvodem prý byla náročnost a otravnost hry. Na otázku, proč s tím za námu nikdo nepřišel, obzvláště rádci, když se hra namísto plynulého průběhu, zvrhla ve skupinové podvádění, nám však nebyl schopen žádný z nich odpovědět.

Proč tomu tak je, se můžeme nejspíš jen dohadovat. Celé to trochu vypadalo, jako by všichni byli naučeni, že i když něco řeknou, stejně je nebude nikdo poslouchat. Jak vidno, přístup typu „Mlč, neodmlouvej a pracuj“ z na šich škol či stylů výchovy zdaleka nevymizel. Jistě, nelze vyhovět každému, ale když už to nebaví více jak polovinu osazenstva, je nejspíš vhodné se alespoň zkusit ozvat.

Tyto věci jsme si museli po hře vyjasnit s dětmi. Vedení si pak muselo ujasnit také to, zda přes prvotní nezdar bude pokračovat v plánovaném programu dál. A rozhodlo se pro ano. Naštěstí. Teď, po výpravě, jsem za to nesmírně rád.

Všichni si tedy doplnili chybějící texty a šlo se spát. Druhý den je totiž čekalo putování po Českém Ráji. Každá družina dostala mapu s osmi vyznačenými místy, k nímž se vázaly ony získané texty, a v půl jedenácté dopoledne se vydala zvoleným směrem od rozcestí „Pod Radčí“ za svými poklady. V jakém pořadí místa obejdou, to bylo jen na nich. Poklady, schované v puklinách, jezkyních i lucernách na ně čekaly na Vyskeři, u pramene v Doubravicích, „Nad Čertoryjí“, na Kavčinách, na vyhlídce U Lvíčka (kde poklad bohužel někdo vzal), u kaple na Radči, na horolezeckém hřbitově a na rozcestí v Sedmihorkách. Každý obešel, co se mu chtělo, či co stihl, takže jen jedna družina obešla vše. Také prakticky nestavěli, dokonce i notnou část cesty běželi. Stihnout vše do půl páte odpoledne nebylo nic jednoduchého. Jiní si z toho naopak udělali pěknou procházku, dokonce i s obědem na Hrubé Skále. Inu, každý po svém. Na bodech se to však projevilo.

Ačkoli je po příchodu čekal vývar na povzbuzení, stejně si kilometry vyžádaly své. Na savování a barvení trik jsme se proto vrhli až chvíli před sedmou. Ovšem, neúspěšně. Nejdříve nebyl vhodný sprej, potom se jako nevhodná ukázala i šablona a nakonec došlo Savo. Mezitím se do chaty ještě nahrnula hromada dalších členů vedení, jež právě dorazili. Z plánované klidné večeře se tak stal jeden velký zmatek.

Abychom využili nečekaně rozrostlé skupiny nás, starších, rozhodli jsme se udělat zábavný večer ve stylu Partičky a teleshoppingu. Děti tedy nejdříve viděly, jak takový teleshoping může v našem podání vypadat, načež měly za úkol vymyslet a provést svůj vlastní. Ačkoli se dříve tento typ her nesetkal s úspěchem, tentokrát se zalíbil a teleshoppingy se opravdu vydařily. Bylo proto třeba uspořádat i závěrečnou párty. Na ní dorazili různé osobnosti od Obelixe, přes Rampouch, Koblihu či Prskavku, až po Smrdutou botu či Řadící páku. Všichni měli tyto rozličné osobnosti hrát a zároveň zjišťovat, kdo jsou ostatní. Nutno poznamenat, že sledovat párty z povzdálí, bylo možná ještě vtipnější, než se jí účastnit.

Aby si tohle mohli užít i mladší, skupinka z vedení si pak také udělala podobnou párty. Tomáš Jasnoušek byl hostitelem, zatímco mu tam na návštěvu přišla Hopsakoule, Padák, Chytrý telefon a Tanga. Po neobvyklých rozhovorech, otázkách či slovních výměnách však nakonec poznal všechny.

Jak už to tak bývá, i tato párty končila pozdě, takže po ní se šlo ihned spát.

Druhý den totiž neměl být o nic méně náročnější, než byl tento. Vstávalo se chvilku po osmé, abychom hned po rozcvičce mohli dodělat ona trika (Savo nám totiž přivezl večer Dan), nasnídali se a mohli vyrazit za pokladem Rotštejna. Cestu vedl Pája s Danem, takže možnost bloudění se rovnala nule. Přesně na čas tedy skupina došla na rozhlednu Dubecko, z níž byl v tento sluncem prozářený den nádherný výlet. Jen Pája se svým strachem z výšek si ho moc neužíval. Ostatní však fotili o sto šest, jak už to tak v této moderní době bývá.

Po té přešli přes údolí na Rotštejn, kde už čekal Honza s obědem a Kozel s dalším programem. Po najedení jim oznámil, že v jezkyních a jezkyňkách pod hradem Rotštejnem je schováno sedm indícií, jež je třeba nalézt. Po prolezení všech možných děr i skulin děti tyto indicíe našly a přesunuly se k místnímu hřbitovu, kde je mohli uplatnit. Na lístečcích bylo kupříkladu: 3. písmeno z křesního jména Drahoňovské (shoda jmen je čiště náhodná), zemřelé 9.5. 1980. S touto či podobnými informacemi se jeden z každé družiny vydal na hřbitov, aby nalezl dané písmenko. Každá družina tak měla posbírat sedm písmen, která jim dala dohromady slovo Amerika, tedy názvev nedaleké jeskyně.

Tato akce na hřbitově možná není tak úplně běžná v repertoáru her s dospívajícími, ale když už byly ty Dušičky… Překvapivě každý zvládl dodržovat pietní tempo chůze, takže s nám nikdo z místních neměl větší problém. Jen na nás tak nějak divě zahlíželi.

Po rozluštění se skupina vydala strmě vzhůru na stezku po Klokočských skalách a z nejbližšího rozcestí pak směrem na Postojnu – Ameriku. U ní už čekal zbytek vedení, který připravil jeskyni pro hru. Okolo stěn byly rozestavěny svíčky, po zemi poházené barevné kamínky a ve tmě se pohybovaly dvě příšery, jež poklad bránily. Děti měli za úkol se v jeskyni střídat (z každé družiny dva) a postupně vynášet barevné kaménky na světlo, aniž by se nechaly chytit. Hru občas zbrzdili nějací ti turisté, ale stačilo jen na chvíli zpomalit, aby mohli projít. Museli se však velmi divit. Když jste totiž vlezli do jezkyně ještě před začátkem hry, vypadalo to tam jako v opravdové pokladnici, jak všude lezely ony barevné, lesknoucí se kamínky. Velmi pěkné! Družiny je však během půl hodiny do jednoho vysbíraly a mohly se je vydat propašovat skrz nedaleký Turnov.

Aby na to po příchodu do města všichni měli dostatek energie, dostali velmi neobvyklou svačinu: Chléb s Nutellou! Nikdo se tentokrát jídla nezdráhal. Také pak běhali jak zběsilí! Ze startu na Tržnici, až k cíli na Výšince, jich proběhlo víc než dost, byť vedení bránilo ze všech sil. Tomáš s Martinem dokonce udělali mobilní celní hlídku, když si na hru vzali Martinovo vozidlo. Nejeden pašerák pak stuhl překvapením, když před ním zastavilo Octávka a než se stihl vzpamatovat, už byl bez „pašunku“.

Jelikož si všichni dali do těla, vlaky už nejezdili a do Sedmihorek to bylo daleko, převezli jsme všechny na chatu auty. Když už se jich jednou sešlo tolik, tak proč ne, že? Honza, jež jel jako jeden z prvních, na chatě ohřál večeři v podobě knedla, vepřa, zela a všichni se po příjezdu spokojeně přejedli. Bylo to totiž výborné! Jen už se pak nikomu nechtělo nic dělat.

Až o půl hodiny později se povedlo svalit se ke společné zpívandě, jež nám příjemně vyplnila zbytek večera. Všichni pak byli tak unaveni, že už ani na městečko Palermo nedošlo.

Nedelě=úklid. Jednoduchá synonyma. Ačkoli jsme ze začátku měli tendenci odchod popohnat kvůli odjezdu vlaku, měli jsme nakonec velmi pohodové dopoledne. Několik zůstavších aut (a Polymer) totiž umožňovalo děti i dospělé odvézt, takže vlakem nikdo nemusel. Naše výprava tak skončila nasednutím do aut, která se ještě jednou sešla v Liberci u skladu, načež se všichni rozloučili, aby se vzápětí mohli rozjet a rozejít domů za teplou vanou a chvilkou odpočinku.

Tak nám skončila podzimní výprava, která nakonec proběhla poměrně příjemně a zábavně, ač ten čtvrteční start nebyl pro nikoho zrovna veselý. Snad jsme si to ale vyjasnili, odnesli si cennou zkušenost a příště podobná situace dopadne jinak. A snad nám i příště, na Mikulášské, bude počasí a dobrá nálada přát stejně, jako tomu bylo teď. Tedy na viděnou na příštím VANDRu!