Letošní červnový VANDR byl tak trochu neobvyklý. Normálně naše výpravy směřujeme na místa, která nepatří nikomu z nás, nýbrž je bezpečnější zapůjčit si je od nějaké námi nesouvisející organizace. Tentokrát však naše kroky vedly poprvé v historii VANDRU na Kozlovu chalupu. Její poloha se pro víkendovou akci vyloženě nabízí. Nachází se pár kilometrů od Libuně ve vesnici jménem Holenice. Zde se, prosím pěkně, nejezdí do Holenic, ale na Holenice. Místní nářečí je třeba respektovat.

V pátek odpoledne jsme se tedy vlakem vydali na Holenice. Roman vedl skupinu jedoucí vlakem, zatímco Honza se hnal svým naloženým Polymerem a Kozel se je všechny snažil dohnat na motorce. I před onu snahu se mu to však nepovedlo, takže na vlastní chalupu dorazil jako poslední. Všichni ostatní už čekali na místě. Jak si ovšem lze přečíst i v předchozích shrnutích našich výprav, není pozdní příjezd Kozlův nic neobvyklého. Nikdo se tomu proto nijak zvlášť nedivil. Naopak, zpozdění pouhých deset minut bylo až neobvykle mírné.

Po příjezdu seznámil všechny s prostředím i pravidly, která zde platí. Chalupa je místo, kde se vaří a plánuje. Přístup do ní mají tedy pouze vedoucí, kdokoli další pouze s jejich svolením. Stanuje se na dvoře ohraničeném chalupou, bývalým vejminkem a stodolou. Je možno hrát i nějaké ty hry s míčem, avšak tak, aby nic v okolí neutrpělo škody. Ohniště je na zahradě nad chalupou, dřevo je k sehnání v nedalekém lese.

Někteří se vrhli na stavění stanu, jiní si pouze našli příhodné rovné místo, kde si rozbalili karimatku. Počasí se na déšť netvářilo, tak nebyl problém připravit si to na spaní pod širákem.

Jakmile byly stany postaveny a páteční večeře snědeny, vydala se celá skupina na průzkum okolí. Nečekaným problémem se však ukázal elektrický ohradník se skupinou telat, zřejmě složené hlavně z mladých býčků. Kozel, nedbaje jejich bučení, tam vstoupil jako první. Většina stáda se následně rozutekla, což dodalo odvahy zbytku naší skupiny.

Někteří horkokrevní býčci (myšleno ti čtyřnozí) se však nehodlali vzdát tak snadno. Jeden z nich se zřejmě rozhodl vydobýt si respekt. Zaútočit na vetřelce se mu zdálo jako dobrý nápad, takže se s bučením rozeběhl přímo na Kozla. Ten, v domnění, že se jedná o jakousi kraví hru, šel vesele dál, přímo proti němu. To čtyřnožce natolik zmátlo, že nakonec nejistě zastavil pár metrů před Kozlem, zcela rozhozen vzniklou situací. Dokonce pak stačilo už jen párkrát tlesknout, aby se dal na útěk opačným směrem. Přesto jsme raději ohradu opustili. Po vedlejší čerstvě posekané louce se nám šlo lépe. Navíc se přímo nabízela na nějaké hry. Abychom se trochu uvolnili, zahráli jsme si pár krátkých her na seznámení (bylo mezi námi pár nových lidí) a také jednu běhací, kdy jedno družstvo běželo ke stromu a zpět, zatímco druhé družstvo se jej snažilo vybít míčem

Děti to běhání zřejmě dost nadchlo, jelikož když se ukázalo na okraj louky ke starému kravínu, jakožto k dalšímu cíli, všichni se tam okamžitě rozeběhli. Včetně vedoucích. Odtud to bylo do lesa už jen pár kroků, takže každý pobral dřeva kolik unesl a vydali jsme se zpět k chalupě. Nad chalupou se pak během chvíle rozzářil krásný ohýnek, kolem nějž jsme se všichni sesedli.

Zahráli jsme si u něj hru „Co bys dělal, kdyby…“, která se ukázala být celkem vtipná. Následně bylo úkolem, aby se ve skupině podařilo napočítat do co největšího čísla. Jakmile dva lidé řekli stejné číslo, začínalo se znova. Normálně by to nebylo nic těžkého, jenže teď měli všichni také zavřené oči a nesměli se domlouvat. Po družinách se podařila i čísla nad 150, všichni dohromady pak zvládli pěkných 23. Zbytek večera Honza doprovodil zpívandou a společným povídáním.

Už dopředu jsme měli na sobotu naplánovaný krásný výlet k Lomnici nad Popelkou. Jelikož však bylo velké vedro a tamní koupaliště ještě (Bůh ví proč) nenapustili, museli jsme velmi rychle improvizovat.. Nakonec se okolo desáté vyráželo směrem opačným, tedy na Prachovské skály. Skupinu vedl Maštus, jenž přijel ráno, okamžitě po noční směně. Tomu se říká nasazení!

Skalní hrad Pařez se stal naším prvním cílem. A nejen to: Stal se naší pevností! Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna měla za úkol bránit, druhá útočit. Jakmile se útočníci dotkli vlajky na vrcholku skalního hradu, vyhráli. Bojovalo se papírovými koulemi, hlava nehlava, všude kde to šlo. Místnosti ve skále, okénka, schodiště i hradby skýtaly mnoho možností pro vzájemné střety. Kdo byl vybit, nezbývalo mu, než se jít oživit.

První kolo proběhlo rychle, jelikož obránci podcenili lezecké schopnosti útočníků. Těm se podařilo zdolat zbytky starých hradeb, čímž se ocitli prakticky na dosah nechráněné vlajky.

Druhé kolo tak jednoduché nebylo. Bránící skupina už věděla o slabých místech své pevnosti a tak se také lépe rozmístila. Útočníkům se ale nakonec podařilo jejich řady prolomit a nahrnuli se do hradu jako kobylky ze všech stran. Obránci se však nevzdávali, vehementně bráníce svůj poklad. Díky jejich nadšení se jim podařilo většinu útočníků také opravdu vyřadit. Skoro to už vypadalo, že své pozice uhájí, když tu najednou poslední živý útočník Lukáš vyběhl prakticky odnikud a vlajky se zmocnil. Tak skončilo druhé kolo naší bitvy.

Opustili jsme pak Pařez spolu s několika našimi nenalezenými míčky, abychom se opět vydali na cestu. Směr? Bývalé koupaliště Pelíšek. Tam drobná svačinka, pak přesun na turistickou chatu u Prachovských skal a přemýšlení, co dál. Nakonec byl původní plán, obsahující návštěvu Prachovských skal kvůli vedru zrušen. To abychom se mohli vydat přímo k rybníku Obora u Jinolic. Slunko žhnulo opravdu poctivě a představa, že se budeme celí zpocení škrábat někde do prudkého kopce, nelákala opravdu nikoho. Na rozdíl od představy příjemně chladivé vody…

Tato představa nelákala zřejmě jen nás, jelikož u rybníka bylo poměrně plno. Přesto jsme si našli pěkné místo v chládku a po skupinkách zamířili do vody. Honza nám mezitím připravil svačinu – sekanou, chléb a hořčici – která v nás po ujitých kilometrech doslova zmizela.

Většině koupání plně dostačovalo, ne však všem. Chlapci došli k závěru, že malá projížďka by neuškodila. Po pár minutách se jim podařilo nás nakonec přemluvit, aby si tu loďku, a nakonec i šlapadlo, mohli opravdu půjčit. Přeci jen, i takové věci ke správnému létu prostě patří.

Od vody se nikomu nechtělo. Také proto se náš odchod o hodinu posunul. To však bylo ve výsledku spíš ku prospěchu, jelikož slunko alespoň trochu zesláblo. Cesta zpět díky tomu nebyla tak úmorná. I přesto však stále pálilo stále slušně. Pití nám všem došlo dobré tři kilometry před chalupou. Celí žízniví jsme pak po příchodu vypili několik hektolitrů šťávy, na což byl ovšem Honza dobře připraven. Celý den nás sem tam doprovázel ve svém Polymeru, načež, jakmile rozdal svačinu, odjel na chalupu, kde pro nás připravil vynikající bramboračku. Jen, co jsme po cestě trochu vychladli, už ji servíroval. Po hodince odpočinku pak přišla druhá část večeře, čína s rýží. I po té se jen zaprášilo.

Dřevo na oheň zbylo ještě ze včera, takže stačilo jen se sesednout a škrtnout zápalkou. Není nad klidné posezení u ohně po náročném dni. Aby alespoň chvíli klidné opravdu bylo, naordinovali jsme hru „Žížnivý indián“. Po dnešním dni velice tématickou. Každý měl udržet doušek vody v puse co nejdéle, aniž by jej nějak pozbyl, kupříkladu vyprskl smíchy. To se ukázalo jako náročný úkol už při vysvětlování pravidel, kdy Kozel nechtěně sem tam něco poznamenal a několik „indiánů“ to prostě nevydrželo. Jakmile se zásoby vody doplnily, nastala ona chvilka ticha.

Ne však na dlouho. Občas se někdo někoho rozesmál, občas někdo na vodu zapomněl a prostě ji polkl. Pár jedinců však nepodlehlo žádnému ze svodů a vodu udrželi až do konce. Šikovní!

Pro zasmání jsme si pak zahráli hru Dárek („Učešu se mačetou“, či „Políbím brýle“). Po ní přišlo na řadu společné vytváření neobvyklých příběhů po větách. Každý se tak mohl zapojit dle své vlastní fantazie. Story s paní letuškou myslím utkvěla v paměti většině z nás.

Pak se stalo něco, co jako vedoucí zažíváme jen opravdu zřídka: Děti začaly samy od sebe odcházet spát. Jen pár otrlejších u ohně ještě vydrželo, aby si mohli jen tak popovídat. Ani ti to však nějak neprotahovali. Den to byl vskutku výživný a slunko i voda nám všem daly pořádně zabrat, což rozhodně nebylo na škodu.

Na vstávání to ale poznat už nebylo. Ranní rozcvička se pak sice trochu protáhla, ale jelikož jsme nemuseli uklízet žádnou velkou chatu, nijak moc to nevadilo. Každý měl za úkol si uklidit hlavně své věci, posbírat bordel a pomoci s úklidem kuchyně či dvora. Kdo chtěl, mohl si před cestou ještě opéci buřta. Děti se pak pod vedením Romana vydaly vlakem do Liberce, kde už na ně čekal Kozel s Honzou, aby se všichni společně rozloučili. Tedy pěkné prázdniny všem a na viděnou na táboře, či na dalším VANDRU!

A tady drobné info ke stavění tábora pro všechny, děti i rodiče, kteří mají zájem se zúčastnit:

Nakládání proběhne v pátek 19. 6. 2015 přibližně od 15h v Hanychově, konkrétně v ulici Zemědělská, kde se po pravé straně směrem od tramvajových kolejí nachází rovná prašná cesta s vysokými stromy po levé straně, jež vede k nízké budově.

Po naložení se bude přejíždět přes Františkov na tábořiště u Malé Mohelky, kde se bude do neděle budovat tábor.

Doprava na tábořiště domluvou, případně autobusem v 17:45 z autobusového nádraží.

Spát se dá v tee-pee, ve stanech s podsadou, pod širákem či v čemkoli vlastním.

Strava vlastní – bude hořet oheň.

Odjezd v neděli autobusem z Hlavice ve 12:00 nebo po vlastní ose.

Příjezd do LBC ve 13:25 na autobusové nádraží.