Byť na skončení prázdnin a začátku nového školního roku není pro většinu školou povinných nic moc příjemného, pro nás to znamená novou sezónu našich společných VANDRů. Abychom co nejdříve rozptýlili rozmrzelost z běžné školní rutiny, rozhodli jsme se vyrazit na VANDR už na konci září. Den České státnosti nám tentokrát umožnil využít prodlouženého víkendu. Nemuseli jsme se tedy hnát pryč klasicky v pátek večer, ale bohatě to stačilo v sobotu dopoledne.

            Sešli jsme se v 10:15 na autobusovém nádraží, odkud v půl jedenácté odjížděl autobus do Českého Dubu, kde na něj už netrpělivě čekal Kozel. Po příchodu do propůjčené skautské klubovny jsme zahráli několik krátkých her na ukrácení času než přijedou batohy poskládané na Danově vozíku. To sice chvíli trvalo, ale dočkali jsme se. Následně se všichni vrhli na své svačiny, jelikož ve svých žaludcích již silně pociťovali, že je čas oběda.

            Co s odpolednem nebylo nikomu moc jasné. Situace ve vedení byla tentokrát docela komplikovaná. Kozel se nestihl připravit, Dan se nestihl vyspat a Honza stihl onemocnět natolik, že byl schopen jenom uvařit. Což ovšem, nutno podotknout, bylo to zásadní. A víc nás nebylo. I přes tyto překážky však bylo potřeba dát dohromady alespoň nějaký program. Ukázalo se však, že se víceméně nabízí sám. Tentokrát se naší výpravy totiž účastnilo sedm chlapců a k překvapení všech také sedm dívek. Nevyužít toho by byl hřích.

            Krátkou hrou poslepu tedy vznikly náhodné smíšené páry, které k sobě byly následně svázany za jednu ruku šátkem. „Od této chvíle se nesmíte co nejdéle rozpojit. Až na nějaké hygienické výjimky, že jste to vy,“ bylo jim řečeno Kozlem. A tak začalo naše párové odpoledne.

            V tomto uskupení jsme si prošli prostředí na pašeráky, ukázali si, kde se chytá a kde ne, a vydali se směrem na Malý Dub, zahrát nějaké ty hry v pořádném lese. Cestu zpestřily klasické hry jako Medvěd, Beruška, Bomba, které byly v oněch párech přeci jen o něco komplikovanější. Zkuste si kupříkladu vylézt takto ve dvou na strom …

            Ona ostatně většina jednoduchých her byla nyní výrazně složitější. Proto v lese stačilo zahrát pouze klasickou Zapikávanou a měli jsme o zábavu postaráno. Jak se ukázalo, některé páry byly sehrané více, některé méně. Některé to už bohužel vzdaly a tak bylo smíšených dvojic nyní pouze pět.

            Cestou zpět si měla každá z nich nasbírat dostatek jablek a v Dubu pak vyprosit od místních nějaká ta vajíčka či rozinky. To vše do společně upečeného štrůdlu, na jehož výrobu se vrhli po spořádání výtečných milánských těstovin k večeři. Výroba moučníku jim zabrala téměř hodinu a její stopy byly vidět snad po celé místnosti. Proto i úklid zabral podobný čas.

            Když bylo vše na svých místech, včetně štrůdlů v troubě, přišel čas na očekávané Pašeráky. Na ně byly páry rozpojeny. Dan se se třemi pomocníky vydal do uliček městečka chytat všechny ostatní, kteří se snažili pronést zboží do cíle a peníze zpět na základnu. Některým se dařilo více, některým méně. Celníky ale uběhali poctivě.

            Hra končila pozdě, nebylo tedy třeba vytvářet nějaký další komplikovaný program. Městečko Palermo bohatě stačilo. I starším.

            Napečené štrůdly došly ráno svého sladkého uplatnění. Snídaně jak se patří. A po nich? Inu, spolupráce v párech se účastníkům dařila, tedy jsme jim k ní dali další příležitost. Nyní už bez svázaných rukou měli za úkol zjistit několik všemožných informací o Českém Dubu (otevírací dobu večerky, rok založení hřbitova apod.), sečíst je a správný výsledek nadiktovat Kozlovi do telefonu. Ten jim následně sdělil svou polohu (na zítce u zámečku na konci parku), kam si všichni přišli postupně vyzvednout poklad. Oběd v podobě sekané s bramborem, cibulí, okurkou a hořčicí pak doplnil vybitou energii.

            Odpolední program začal trochu později kvůli delšímu polednímu klidu, což se s námi pak vezlo vlastně celou dobu. Zvolil jsme tentokrát na místo párů dvě skupiny pod vedením Lukáše a Vojty. Každá z nich byla vyslána jiným směrem. Jedna na Vlčetín, druhá nad Čertovu zeď. Jejich trasa se pak pomalu stočila, až se v pozdním odpoledni sešli pod Mazovou Horkou, kde na ně čekala svačina a horký čaj. Již za šera jsme si potom společně prohlédli Skalákovnu, historické obydlí vytesané do skály. Terén se nám u ní na noční bojovou hru nezdál příliš dobrý, proto jsme se vydali prozkoumat vršek Horky v domnění, že to tam bude lepší. Nebylo. Ale kopec to byl pořádný. Navíc prakticky bez cesty a mezi liščími norami. Kozlovi se tam ona bojovka moc hrát nechtěla, ale účastníci nečekaně tvrdě prohlásili, že když už se tam jednou vyškrábali, tak si ji prostě zahrají, terén neterén. No co. Za pokus to stálo. Označili jsme tedy území a dali jedno kolo plíživé noční hry, kdy obránci chránili kruh se třemi svíčkami a útočníci se do něj snažili nenápadně dostat. V tom suchém listí to však moc nenápadně nešlo.

            Jedno kolo bohatě stačilo. Ti, kteří hrát odmítli, už stejně hlásili, že jim je zima. Proto jsme se vydali dolů. Schválně druhou stranu v domnění, že tam cesta na sestup bude lepší. Nebyla. Nebyla tam totiž žádná. Kozel tedy volil co nejlépe prostupný terén, který nás ovšem vedl nikoli zpět ke Skalákovně, ale od ní. Co naplat. Horku tedy prostě obejdeme. Což Honza s Danem nemohli vědět…, a tak čekali a čekali.

            Po dvaceti minutách se nám tedy nočním terénem podařilo bez újmy sejít na jakousi cestu, kterou účastníci přivítali s nadšením. „Hurá, konečně cesta!“ radovali se. Předčasně. Zase se nám ztratila. Opět tedy prodírání lesem a nalezení další, zase jiné cesty. Ta nás konečně dovedla na silnici, odkud jsme se všichni společně mohli konečně vydat zpět do Dubu.

            Návrat byl velmi pozdní. Večeře také. Ale guláš si nechal ujít málokdo. Po ní byl připraven další program, avšak téměř nikdo z účastníků na něj po dnešním výletě už neměl energii. Dali jsme si tedy pouze nenáročné Pošlete to dál, při kterém pár dalších lidí odpadlo (do spacáků) a jen ti nejotrlejší zůstali až do závěrečného Městečka Palerma. V tom tentokrát třikrát za sebou zvítězilo obyvatelstvo. Neskutečné! Ať se osud snažil jak chtěl, stejně ty mafiány hned odhalili. Tentokrát se tedy šlo spát s myšlenkou, že dobro vítězí. Někdy.

            Ráno se nechtělo nikomu vstávat. Když jsme přišli mladší probudit, že mají jít na rozcvičku, zcela nechápavě nám sdělili, že je přeci svátek, otočili se na druhý bok a spali dál. Vyhnat ven je musel přijít až Honza. Až pak se neochotně zvedli. Ale na rozcvičku šli.

            Po snídani, kterou nám zajistila Šárka svou přivezenou a vlastnoručně pečenou bábovkou, přišel na řadu klasický úklid. Všechno sbalit, odnést ven, uklidit, zamést, vytřít, vynést odpad a tak dále. K obědu sekaná s chlebem a pak šup na autobus. Než vyrazil, stihli jsme si na zastávce zahrát ještě pár kol Žabiček, ale sotva jsme začali třetí, už startoval a bylo třeba nastupovat.

            Sešli jsme se pak ještě v Liberci na autobusovém nádraží (někteří jeli autem), kde jsme náš společný víkend zakončili novým VANDRáckým pozdravem. Po té se všichni spokojeně rozutekli domů. Jen Honza, Kozel, Dan a Pepa přerovnávali sklad.

            Tento VANDR byl sice méně programově připravený, než tomu bývalo u předchozích, avšak právě v tom zřejmě tkvělo jeho kouzlo. Nutnost improvizovat nás sem tam přiváděla ke zcela nečekaným zážitkům, kterým bychom se jinak úplně vyhnuli. A to by možná byla škoda. Noční výstup na Hůrku i scházení z ní k těmto dobrodružstvím rozhodně patří. Jak to tedy trefně shrnula Lenka: „Není to něco, co bychom chtěli dělat pokaždé, ale zase je to rozhodně něco, co si budeme dlouho pamatovat.“ K tomu, zřejmě, není co dodat.

            Inu, každý VANDR je trochu jiný a každý má své kouzlo. Uvidíme tedy, co nás potká příště. Doufám, že u toho budeme všichni společně. Tedy na viděnou na dalším VANDRU!