Vyvrcholením našich akcí ve školním roce 2014/15 byl tábor na Malé Mohelce uskutečněný od soboty 11. do neděle 19. v teplém měsíci červenci. Jeho účastníci se sešli v daný den na autobusovém nádraží v 10 hodin dopoledne. Dětí se zde shromáždilo okolo šestnácti, dospělých dost možná i okolo deseti. Díky tomu zde byl i dostatek aut, aby nikdo nemusel cestovat na místo táboření autobusem. Přesun tedy proběhl vozy.

Na místě přišlo jako první na řadu rozkoukávání. Abychom my i účastníci jasně věděli, co se má a co se nemá, sesedli jsme se chvíli po polední v hangáru k vytvoření společných pravidel, jež budeme všichni během následujících dnů dodržovat. Účastníci nejdříve moc netušili, co by do toho vlastně bylo vhodné zahrnout, po chvíli se však rozkoukali a vznikla docela pěkná společná „Dohoda“. Vše už v družinách, do kterých byli rozřazeni krátce před tím.

Celkový počet účastníků byl osmnáct. Samo se proto nabízelo rozřadit je do tří družin po šesti členech. Rádci byli Lukáš, Kuba a Vojta. Jejich podrádci pak Ondra, Matouš a Olda. Družiny se zdály vyrovnané. Zda to tak opravdu bude, to se mělo teprve ukázat.

Po ujasnění pravidel bylo třeba nasbírat dostatečný počet kamenů do sauny. Využili jsme toho k soutěži družin, která jich v daném čase přinese více. Po prvním kole, kdy se kamenů přineslo nepočítaně, avšak většina z toho byla nevhodný pískovec, bylo třeba soutěž s obměnou pravidel opakovat. Tentokrát byla úspěšnost již vyšší.

Po té přišly první etapy Průzkumníků: Honzovy soutěže, jež měly za úkol vybrat nejzdatnější jedince. Jako první si účastníci vyzkoušeli hod špalkem za sebe, druhá aktivita  spočívala v co největším počtu shybů. Po těchto vysilujících aktivitách byla podávána první táborová večeře.

Po ní začala první část celotáborové hry, o níž neměli účastníci zatím ani tušení. Všichni jsme se sesedli k ohni a začali večer povídáním a jednoduchou hrou Ah-So-Ko. A právě potom následovaly ohně. Za hudby pouštěné z jednoho z vozidel se před účastníky roztočila ohnivá tyč v rukou Kozla. Tři z účastníků, každý z jedné družiny, měli za úkol vzít si sluneční brýle. Ostatní sledovali představení nechráněni. A to bylo zásadní.

Ti totiž druhé ráno oslepli. Všichni, kromě oněch tří, si měli hned po probuzení dát šátky přes oči a za asistence vidoucího ve své družině zvládnout běžné ranní činnosti. Jak to probíhalo kupříkladu s toaletami, je mi záhadou, avšak vše ostatní se zvládlo dobře.

Jenže co teď? Jak se stalo, že jsou slepí? A jak se toho mohou zbavit? Jako vysvětlení byla při snídani přečtena první pasáž z knihy Den Trifidů, v níž se hlavní hrdina vzbudí v nemocnici plné slepých lidí. Ti oslepli po sledování zvláštní komety na nebesích předchozího večera. On vyvázl pouze náhodou, díky zranění očí. Slepí v knize neměli lék na svou újmu, naši účastníci však ano. Během dopoledne měli splnit několik slepých úkolů, při nichž posbírali suroviny na ozdravné sérum: Slepý hod, přechod po laně nad potokem, průchod trasou za pouhé slovní navigace vidoucího a nošení vody. Vše pak vyvrcholilo rozděláním ohňů, na nichž měli sérum uvařit. Po jeho vypití se jim zrak vrátil. A byl oběd.

Po něm dal Honza několik disciplín Průzkumníků. Jednalo se o lukostřelbu a věčný oheň. Tato disciplína spočívala v tom, že každý účastník dostal jeden kelímek, do kterého měl nabírat vhodné dřevo. Z něho pak dohledu nějakého vedoucího a pomoci tří sirek, měl vytvořit takový oheň, který mu bude bez zásahu hořet co nejdéle. Výkon dvacet minut, kterého se některým účastníkům podařilo dosáhnout, byl opravdu úctyhodný.

K večeru jsme si potom společně zahráli pár taškařic, například přechod po dřevěných destičkách na druhou stranu hřiště, Twist a podobně.

Po večeři si všichni vyzkoušeli početní příklad s příběhovými prvky, za jehož vypočítání dostali body do Průzkumníků. Společně jsme se pak sesedli u ohně, kde jsme si povídali o tom, co to je submisivita, asertivita a agrese. Vše znázorněno na situaci učitel-žák. Každý tak mohl pochytit, že dobré je jít zlatou střední cestou, nikoli volit nějaký z extrémů.

Potom následovalo čtení. V knize se během dne příběh posunul a nyní se četla pasáž, jak se Bill a jím zachráněná Josella, jež také nepřišla o zrak, usídlí v opuštěném bytě a po té, co se při společné večeři rozloučí s civilizací, jak ji znali, spatří v noci světlo, vycházející nejspíš z univerzitní věže. Po přečtení přiběhl Michal, že na hlavické louce zahlédl nějaké reflektory a jistě by stálo za to se tam vydat, zda tam také není nějaký přeživší.

Družiny tedy jedna po druhé vyrazily na cestu nočním lesem, avšak opatrně, pro případ, že by to byla nějaká past. Po příchodu na louku a prozkoumání situace se setkali se zástupcem nedaleké komunity vidoucích, jenž nehodlal nic riskovat. Což jim také řekl. Slepých se bál jako čert kříže. V jejich skupině jich bylo dost na to, aby se ubránili, ale další lidi už přibírat nemohli. Čekal tam na louce však proto, aby našel další, co vidí, a pomohl jim. Tak účastníkům přislíbil pomoc při stavbě jejich základny, přičemž poskytl i nějaké základní informace o tom, na co si dát pozor. „Hlavně na ty nebezpečný kytky si dejte majzla!“ upozornil je. Ti však o trifidech zatím věděli jen málo. Proto jim onen chlápek sdělil, že se zkusí podívat po někom, kdo by jim řekl víc.

Pondělní dopoledne však ještě proběhlo v klidu. Honza využil čas na další disciplíny Průzkumníků, takže se střílelo za vzduchovky a hrálo město-jméno-moře. Mezitím poslal chlapík z louky instrukce ohledně stavby základy. Jakmile tedy účastníci dohráli, pustili se do práce. Pět stanovišť se surovinami, nosiči a bojovníci. Pravidla pochopili rychle, akci zvládli skvěle. Sice se nám kvůli tomu trochu posunul oběd, ale před třetí měla každá družina svou plně vybavenou základnu nesmazatelně zapsanou na papíře.

Tak splnil chlápek z předchozího večera svůj první slib. Po odpoledním klidu i ten druhý. Přišla od něj informace, že se v okolí tábora pohybují tři až čtyři individua, jež mají potřebné informace. „Je však třeba je dostat do tábora“, informoval nás. Toho se družiny zhostily poctivě.

Každá přivedla svého podivína, přičemž ta první se vypravila ještě pro jednoho. Sešli se tak v táboře čtyři: Praštěný Amerikánec, Nerudný vědátor, Éterický lesní muž a Zásobchtivý podvodník. Každý, až na posledního, měl jiné informace, které z něj účastníci mohli dostat. O trifidech, o tom, jak se s nimi vypořádat, o situaci ve světě i o dalších věcech. Účastníci z nich skupinově vytáhli, co šlo, načež se ti čtyři rozhodli vzít situaci do svých rukou a vydat se na místo, kde bylo možné získat tajemství imunity vůči trifidům. Účastníkům poradili to samé, nasedli do jednoho z vozů a vydali se tam. Honza pak v táboře pomohl určit ty nejlepší Průzkumníky, jež se vydají na to samé místo, každý z jiného směru.

Potom následovalo dodělávání a vyhodnocení výtvorů, které spadalo do průzkumnické soutěže. Trochu to zamíchalo pořadím, takže po té, co se večer všichni osprchovali, přišlo oznámení trochu jiného složení průzkumnických skupin, než se původně čekalo. Šest vybraných dvojic se mělo dobře připravit, aby hned ráno mohlo vyrazit na svou misí.

Její start následujícího rána byl trochu hektický. Nakonec byli místo vlakem rozvezeni vozy, načež Kozel při cestě zpět prožil své vlastní dobrodružství v bývalém vojenském prostoru u Mimoně, kde se mu povedlo se s vozem trochu zamotat.

Šestice v táboře mezitím dostala úkol postavit vysílač z ryze přírodních materiálů, jímž by mohla dostávat od svých průzkumníků zprávy. Místo toho však přišla zpráva od jiné z přeživších komunit, že mají na výměnu exotická koření za nějaké ty zásoby jídla. Podle značek jednoho jejich vyslance pak naše šestice došla na místo výměny, kde zanechala cestou nabírané ovoce, výměnou za ono koření. S tím se vrátila zpět do tábora, kde se po zbytek dne starala o vše potřebné.

Průzkumnické skupiny mezitím plnily zase své úkoly. Postupně otevíraly vzkazy s trasou, na níž si měly výměnou za práci obstarat stravu, získat podpisy zajímavých lidí, vykoupat se a dojít na Děvín. Tam je po nějaké době uvítal Amerikánec, který jim pomohl postavit přístřeší. Večer ho vystřídal Éterický lesní muž, alias bratr Kořínek, spolu s Vědcem, jež už nebyl nerudný a s amuletem na hrudi hlásal, že bratr Kořínek opravdu zná i jinou, než vědecky prokazatelnou cestu, jak žít s Trifidy v míru. Tuto cestu nabídl bratr Kořínek i Průzkumníkům, pokud však projdou takzvanou zkouškou Přírodních národů. Ty, pokud Průzkumníci ve zkoušce uspějí, jim poskytnou své tajemství, jak vycházet s Trifidy v míru.

Po jednom se tedy střídali u bratra Kořínka, jenž s nimi mluvil o čestnosti jejich předešlých činů. Každý se pak podpisem zavázal, že se bude učit nejen ze svých chyb, ale i z chyb ostatních lidí a že se bude snažit žít s ostatními bytostmi v míru. Po těchto debatách všichni – včetně bratra Kořínka a Vědce – znaveně zalehli, vděčni za teplo svých spacáků i za plachty, kryjící je před nočním deštěm.

Ráno našli Průzkumníci v rozvalinách hradu zašifrovanou zprávu od Přírodních národů. Tím je Národy uznaly za hodny střežit jejich tajemství. S touto zprávou se pak, každá dvojice zvlášť, měla s rozestupy vydat z Děvína zpět do tábora i se svými pivními petlahvemi značky Kozel, v nichž předchozího večera obdržela své zásoby pitiva. Nevím nevím, co si o nich mysleli lidé, co je s těmi lahvemi potkali…

Šestice zatím udržovala tábor v chodu. Po příchodu Průzkumníků následoval polední klid, házení se do potoka a pak i společné vyprávění, co která skupina zažila. O vtipné historky zde rozhodně nebyla nouze. Prokázala se i poctivost našich účastníků. Když kupříkladu obdrželi stravu jako dar, neváhali a přesvědčili své chlebodárce, že jim opravdu musí dát nějakou práci, jinak to bohužel nemohou přijmout. Zmatený dobrodinec je naštěstí nechal přestěhovat sudy piva alespoň z rohu do rohu, takže se už nemuseli zdráhat stravu přijmout. Nikdo z nich však na svých cestách hlady netrpěl.

K večeru, když byli všichni alespoň trochu odpočatí, přišla nečekaně náročná hra: Aréna. Skoro pětadvacet minut běhání, přerušeného pouze dvěma pauzami, vyřídilo úplně všechny. Málo co však semkne družinu tolik, jako když si společně sáhne na dno svých sil.

Šifra, jíž přinesli průzkumníci, zůstávala nevyřešená, tedy si po večeři bratr Kořínek zavolal k sobě do lesa i onu šestici, co zůstala v táboře, aby opět s každým zvlášť vedl ony rozhovory. I oni prošli, a proto se do tábora vrátili s klíčem k šifře, bez kterého by ostatní byli ztraceni.

Heslem o společném sáhnutí si na dno jsme se řídili i nadále. Za tmy byli totiž účastníci svolání na předčítání, u kterého už museli mít šátky na očích. Četla se pasáž, jak byla z Univerzitní komunity v knize unesena velká část vidomých na místo jim neznámé. Po skončení čtení přišla poslední chvíle na životně důležité záležitosti a když nikdo žádnou neměl, bylo nařízeno mlčení. Po té byly družiny naskládány do vozů a rozvezeny do třech směrů, každá jinam. Prostě výsadek. Úkol byl jasný: dostat se do tábora.

První družina přišla po dvou a půl hodinách, další po třech a poslední asi po pěti a půl. Vedení na ně netrpělivě čekalo u ohně, připraveno v případě nouze zasáhnout. Všechny to však zvládly, proklínajíce nás za opravdu náročný den a skoro celou noc.

My, dobře si toho vědomi, jsme jim druhý den výrazně posunuli budíček, přičemž poslední skupina mohla spát ještě déle. Dopolední program pak spočíval v šachovém turnaji, odpočinku a pár taškařicích, jako třeba Hutututu. Počasí už nám zase začalo přát, takže odpoledne mohlo být stráveno společně na koupališti ve Všelibicích. Tento relaxační program byl přerušen pouze plaveckými závody a soutěží o nejlepší šipku a nejbláznivější skok. Vítězové byli odměněni při večeři porcí navíc.

Všichni spokojení, odpočatí a najedení jsme se po setmění opět sesedli u ohně a přečetli další kapitolu s názvem Marnost nad marnost. Po ní tentokrát program nenásledoval. Ne bezprostředně. Většina účastníků šla spokojeně spát, vedoucí pak spolu se zájemci absolvovali saunu.

V pátek dopoledne bylo třeba najít zásoby, jež vypadly z letadla spolu s Amerikáncem. Jelikož však už byly bráněny trifidy, museli si je účastníci poctivě vybojovat. Každá družina tak získala jednu konzervu jídla.

Před obědem pak proběhlo výukové kolečko se třemi stanovišti: bezpečnost práce, poznávání rostlin a topografie. Věci pro pobyt v přírodě nezbytné. A pro odpoledne také.

Po obědě to totiž přišlo. Vše začalo hádkou vedoucích. Heslo? Marnost nad marnost. Nejdříve začala Míša, kuchařinka, že se na to může vykašlat, když je všechno špatně, a vařit už nebude. Načež odešla. Honza žádost o přípravu večeře odmítl, že on dneska vařit nemá a nebude. Třískl neumytým nádobím, sedl do polymera a odfrčel. Po něm se zvedl Pája, který už měl dost vyndávání klíšťat, aby si sbalil stan a definitivně odjel. Většina ze zbylého vedení prohlásila, že žádný program dělat nebude, když není večeře, načež se též rozprchla se na všechny strany. Tak tam Kozel zůstal sám. Naštvaně si proto posbíral saky paky, zprdnul každého, kdo mu přišel do cesty, prohlásil něco o ochotě ostatních vedoucích spolupracovat a následně také nasedl do své felinky, aby odjel pryč.

V táboře tak zbyli účastníci pouze s návštěvou Luckou, která přijela za Kozlem. Jakmile jim vzniklá situace došla, začali efektivně organizovat a rozdělovat nezbytné činnosti. Když pak objevili první vzkaz od Přírodních národů, téměř jim to překazilo jejich již dobře naplánované odpoledne.

Přírodní národy využily napjaté situace mezi vedoucími, aby je dostaly pryč a mohly účastníkům konečně sdělit, co mají dělat. Družiny tedy získaly mapy s vyznačenými místy, na nichž se nacházely nezbytné suroviny. Ty si během pár hodin družiny vyzvedly, aby se hned mohly pustit do výroby amuletů, loučí a přípravy večeře (z fazolí, jež se dostávaly za bodování, exotického koření a konzerv), přesně jak říkaly instrukce nalezené spolu se surovinami.

Jakmile tedy po setmění zaplálo na druhém konci louky světlo, byli účastníci dobře připraveni. Rozsvítili své pochodně, navlékli amulety a vydali se k němu. Zástupce Přírodních národů už u něj čekal, aby je dovedl na louku, kde tajným rituálem dali jejich amuletům sílu. Nakonec, když bylo vše hotovo, jim sdělil, že se trifidů již nemusí bát a mohou do tohoto katastrofou postiženého světa vstoupit bez obav, aby svou kulturu mohli znova obnovit. Zároveň jim ale bylo připomenuto, co každý z nich podepsal.

Po chvilce ticha jim pak bylo řečeno ještě něco: totiž že to, co podepsali, zdaleka nemusí platit jen ve světě plném trifidů. Že i bez těch květin se mohou snažit neopakovat jak chyby své, tak chyby, jež napáchalo lidstvo, že se mohou snažit žít s ostatními bytostmi v míru a vytvořit nový svět. Jelikož oni jsou tu ti mladí, je hlavně na nich, co se bude dít dál. Ať na to tedy nezapomínají. A ať i bez trifidů nezapomínají, co podepsali.

Pak se všichni odebrali zpět do tábora, kde po zbytek večera vstřebávali závěr této celotáborové hry. Před spaním si ještě zazpívali s Honzou u ohně, načež se odebrali naposledy do svých tee-pee.

Druhý den dopoledne přišly na řadu sportovní soutěže a před obědem i přednáška o druhé světové válce, holokaustu, židech a cikánech. V táboře se totiž začaly skrze účastnický humor šířit negativní, až extremistické názory vůči menšinám, proti nimž se vedení rozhodlo výchovně zakročit (proti těm názorům, pochopitelně). Zda se to povedlo, to těžko říct, nicméně beseda to byla poutavá.

Odpolední program si mohli účastníci vybrat, takže vzhledem ke slunečnému počasí zvolili poměrně rozumně program na všelibickém koupališti. Tamní pobyt nám tentokrát zpestřila hašičská soutěž, kam si všichni rádi zašli na limču, grilovanou klobásu nebo nanuka.

Po večeři přišel poslední nástup, vyhodnocení bodů za celotáborovku, rozdání cen a všemožné děkování, jak dětem, tak především vedení. Za dobrou spolupráci, vynikající jídlo a pěkný program.

Večer, jelikož už byla tee-pee složená (kdyby náhodou chtělo sprchnout), probíhal u ohně, v sauně a pod přístřeším hangáru, kde se tentokrát i spalo. Kdo však chtěl, mohl si rozestlat i v lese. Četné skupinky tuto možnost využily. Nad praskáním plamenů se povídalo ještě dlouho do noci.

Ráno bylo proto pro všechny takové rozespalé. Navíc atmosféra končícího tábora mnoha lidem nálady nepřidávala. Byla poslední příležitost napsat si vzájemně vzkazy do včera vyrobených obálek a obodovat aktivity, než se vše složilo a přišel na řadu i hangár. Pak už zbylo jen prázdné tábořiště se spoustou různě poházených věcí. Ty se po obědě naložily do dodávky i náklaďáku a účastníci spolu s vedením nasedli do aut. Za námi tak zůstala u Malé Mohelky zase jen prázdná louka pouze s vyšlapanými plácky a cestičkami. Tábor skončil.

Dojmy z něj byly bezpochyby rozdílné, vesměs však kladné. Výzvám, jež nám ten letošní přinesl, čelili všichni směle a dostatečně schopně. Jejich náročnost docela zajímavě vystihuje vzkaz, který jsem našel ve své obálce: „Přežil jsem tvoje hry, přežiju už všechno!“ Jestli to tak bude, pak jenom dobře! Ne nadarmo jsme Zálesácký oddíl VANDR.

Avšak díky schopnosti účastníků umět se o sebe dobře postarat se navzdory náročnosti aktivit ani letos nikomu nic vážného nestalo, za což „zaplať pánbůh“! Snad nás toto štěstí bude provázet i nadále nejen na výpravách, abychom se v září mohli společně znova setkat a začít nový rok našich víkendových akcí.

Tedy na viděnou na příštím VADRU!